Kázání - Petr Grendel; únor 2016

Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví, ačkoli nevěděl, kam jde. Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v zemi cizí, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení. Očekával totiž město mající základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. (Žd 11,8-10 SBP)

Kam to tedy praotec Abraham vlastně vyšel, když i v zemi zaslíbené bydlel jako v zemi cizí? Kam tedy za svým dědictvím putoval, když ani země zaslíbená tím dědictvím nebyla? Vždyť je tu psáno, že ne do nějaké země, ale na místo, na místo uposlechl prý ve víře vyjít. Že nikoli zemi, ale místo měl Abraham dostat za dědictví! Vírou uposlechl Abraham, když byl volán, aby vyšel na místo, které měl dostat za dědictví, ačkoli nevěděl, kam jde. Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v zemi cizí… Kam tedy vyšel? Kde to místo je?

Sestry a bratři, praotec Abraham nebyl svou vírou volán - a také nevyšel - někam jinam, někam pryč. On byl volán a proto také vyšel - k svému vlastnímu dozrání, do své vlastní dospělosti. Aby přijal, zdědil, došel toho, do čeho Bůh sám chtěl jej od samého začátku dovést. Na tohle místo svou vírou Abraham vyšel. Ne do nějaké vymezené a vykolíkované části země, nějakého území. Ale do svého vlastního pravého postavení, pozice, postoje vůči Pánu Bohu a všemu Božímu stvoření…

Dorůst, dospět, dozrát, doputovat k tomu, kým být máme a smíme. Obrazem Boha živého, dcerami a syny Božími, údy těla Kristova... Tohle darovaná nám víra umožňuje. Sama to v nás působí… Volá nás a povolává na cestu vlastního dozrání, svobody. Umožňuje nám slyšet a řídit se Božími slovy, jeho zaslíbeními, a takto také skutečně vyjít. Do ještě větší jistoty, naděje, víry a lásky. Do naplnění Božího zaslíbení.

O naše budoucí, o to, co s námi se z milosti Boží teprve stane, kam teprve dorosteme, kým teprve budeme. O to tedy v tomhle dědictví Božím jde. A proto nám je nemůže Pán Bůh dát hned. My sami nejsme totiž ještě těmi, kterými být smíme. A nejen my. Ani ti vedle nás nejsou ještě těmi, kterými být smí.

Ještě je třeba mnoho času, mnoho vlastních pádů, zkušeností a poučení k tomu, abychom v každém svém jednání a v každé své myšlence dokázali být syny a dcerami Božími… Aby každé z jeho dětí vědělo, kdo je naším milujícím Otcem, který nás vede a nikdy neopustí… Ještě mnoho prázdných míst a občanství v městě Božím zbývá … Ještě je mnoho zraků slepých a mnoho uší hluchých, mnoho loutek v rukou všemožných mocností a sil, které musejí do své svobody, do synovství a dcerství Božího, teprve doputovat a dojít…

Jako ti vinaři z našeho dnešního prvního čtení. Vždyť ten pán jim tu svou vinici pronajal právě proto, aby se teprve naučili těmi dobrými vinaři a správci být, aby vděčnými mohli se stát za to, jak se pán o svou vinici denně stará, i když oni ho nevidí… Aby pochopili, že úrodu jim nezaručí to, že na té vinici pracují a dělají vše, co mají, že je iluzí myslet si, že plody a úrodu máme tu jen proto, protože jsme dobře udělali všechno, co jsme měli… že úroda je dar. Že všechno, co máme, všechny, které máme, jsou dar. A že když pána vinice nevidíme, pak to ještě neznamená, že on na svou vinici zapomněl, že se o svou vinici už nestará… Tomuhle naučit se měli. Svou vlastní vděčností Pánu za jeho vinici i za to, jak on se o ni i o nás denně stará, právě tím měli se dobrými pány té vinice teprve stát…

A oni místo toho bijí a zabíjejí všechny služebníky, které k nim posílal proto, aby jim jeho panování připomněli, aby na něho nezapomněli…

Takhle daleko my lidé od vděčnosti Pánu Bohu jsme. Takhle těžké má to Pán Bůh s každým z nás.

A tak k nim poslal svého vlastního Syna, ač oba velmi dobře věděli, co s ním udělají. Poslal ho k nim, protože na ty vinaře nic jiného nezabralo, protože jinak než takhle nebyli by vinaři s to svou slepotu nahlédnout.

To oni, oni se měli pány té vinice stát. Tohle bylo vůlí otce i syna. Od samého začátku! Proto za nimi syn pána té vinice přišel. Aby právě o tom je ujistil. Že oni pány té vinice být mají! Že právě jim je tohle dědictví od samého začátku zaslíbeno! Proto jim otec svou vinici pronajal. Aby se naučili, naučili, jejími pány být!

Jenže takové, takové neporozumění! Ti vinaři si však řekli: To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše! A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice.

Tohle musel, musel Syn podstoupit, abychom my všichni 3. dne pochopili, že těmi dědici od samého začátku jsme! A že není nic, nic, co by kohokoli z nás mohlo o toto naše Bohem nám zaslíbené dědictví připravit. Ani naše vlastní slepota. Ani náš hřích. Ani smrt.

Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Svou vlastní milostí, svou vlastní láskou a odpuštěním zahubí Otec se Synem toho starého člověka v nich a učiní je jinými, od hříchu svobodnými, těmi, kteří už konečně vidí.

Nejsme to my, kdo je této země pánem, nejsme to my, díky komu vydává tato země plody své… A přesto smíme z těch plodů brát a jíst… Takto směli ti vinaři zemřít – hříchu svému zemřít, své vlastní slepotě… Takto směli konečně dojít onoho zaslíbení, které i jim bylo pánem té vinice dáno. Svého pravého místa, svého pravého panování dojít směli…

Vírou se usadil v zaslíbené zemi jako v zemi cizí, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení.

Ne má, ne naše, ale jeho země, jeho země jeho plodů plná, plodů, které smíme brát, jíst a jít. A do vděčnosti, jistoty a víry, do těla Kristova putovat… Toto je země zaslíbená. Pánem Bohem dopředu připravený ten nejlepší možný prostor k tomu, abychom my, hosté jeho, mohli dojít tam, kam všichni z jeho milosti dojít smíme a máme.

A ty zmíněné stany, v nichž Abraham bydlel spolu s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení? To nejsou jen ty jejich přístřešky dočasné, které lze kdykoli strhnout, složit a putovat s nimi dál.  To jsou také a především přístřešky Boží, mnohé ochrany Boží, kterých se Abrahamovi  a jeho potomkům na jejich cestě do zaslíbení dostalo. Stany jako Abrahamem samým prožité důkazy přítomnosti a péče Boží, Božího vedení. Ať jsme byli kde jsme byli, vždycky jsme bydleli ve stanech Boží ochrany a přítomnosti, ač jsme si toho často ani nevšimli.

Sestry a bratři, nad kým vším Pán Bůh tyto stany ochrany své rozkládá? A kdo všechno už o nich ví, kdo všechno je mu za ně již vděčný? Kdo už s jeho ochranou počítá? Kdo už takto, jako na Pánem Bohem vedené a chráněné, dívá se i na ty ostatní? Kdo už spolutvoří město Boží?

Město je přece zvláštní jednota. Jednota vzájemného soužití, pomoci a spolupráce, kdy jedni dělají něco a druzí zase něco jiného, a přitom se doplňují… Město jako jednota pravidel, zákonů, soudu. Město jako společné vědomí společného občanství, společné ochrany…

I ve městě Božím je to tak. V tomhle městě děje se však tohle všechno nikoli z povinnosti, ale z vděčnosti, vděčnosti Beránku, tomu za nás obětovanému. Takto Pán Bůh tohle své město, které Abraham, Izák i Jákob vyhlíželi, staví. I dnes. Z cihel a kvádrů našeho společného vědomí, společné vděčnosti, společné jistoty o Něm, o tom, že všichni jsme jeho milovanými dětmi, dětmi Božími. Že za každého z nás beránek zemřel. Staví je z cihel a kvádrů pomoci a ochrany, kterou si v lásce Kristově sobě navzájem poskytujeme.

 Tohle město vyhlížíme i my. Město, v němž stále ještě mnoho jeho občanů chybí… Vždyť ani my ještě nejsme takoví, jací být máme a smíme…

Zvláštní. Vlastním vědomím o tom, že nikoli pány, ale hosty, hosty Božími na jeho zemi jsme, jím milovanými, chráněnými, vedenými a sycenými, právě tím stáváme se těmi, kterými být máme. Dobrými pány svěřené nám vinice, svěřené nám země. Pány, kteří teprve až díky oběti Božího Syna konečně prozřít a na vlastní oči spatřit mohli, co i Abraham a všichni ostatní starozákonní svědkové víry spatřit mohli zatím jen v mlhách a zdálky. Totiž jaká že cesta je před jedním každým z nás lidí a kam vlastně vede. Že všichni, úplně všichni smíme stát se součástí těla Kristova, v Kristu Ježíši syny a dcerami Božími. Amen.

Ž 10,4.11-14.17n             Mk 12,1-12                                   Ř 5,1-5