Kázání - Petr Grendel; leden 2016

Jeho rodiče chodili každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Také když mu bylo dvanáct, vystupovali tam, jak bylo o svátku zvykem, a když se naplnily dny a oni se vraceli, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě a jeho rodiče to nepoznali. Protože se domnívali, že je mezi ostatními poutníky, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. A když ho nenalezli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. A stalo se po třech dnech, že ho nalezli: v chrámu sedícího uprostřed učitelů, jak jim naslouchá a jich se ptá. Všichni, kteří ho slyšeli, byli u vytržení nad jeho rozuměním a odpověďmi, a když ho viděli, zděsili se. A řekla mu jeho matka: Dítě, proč jsi nám tohle učinil? Hle, otec tvůj i já trápili jsme se a hledali tě. A řekl jim: Proč že jste mě hledali? Nevěděli jste, že v těch otce mého já musím být? A oni nerozuměli té řeči, kterou jim mluvil. A sestoupil s nimi a šel do Nazareta a byl jim poddán. A matka jeho zachovávala všechny ty řeči ve svém srdci. A Ježíš rostl moudrostí, věkem a milostí Boží u Boha i lidí. (Lk 2,41-52 – vlastní překlad)

Nebáli se o něho. Jistě běhá s kamarády, někde před námi nebo za námi. Není to přece žádné mimino, uklidňovali se navzájem. Jenže s ubíhajícím dnem, když o něm nikdo z těch, kterých se ptali, nevěděl, obavy a strach narůstaly. Že s nimi opravdu není, zjistili, když dorazili na místo, kde měli nocovat. S nikým z příbuzných a známých nešel. Nikdo ho neviděl… Co všechno mohlo se mu stát! Co všechno se mu možná právě teď děje! Tolik nebezpečných míst, tolik zlých lidí…

Hned jak to světlo dovolilo, spěchali zpátky. Třeba někde uklouznul, zakopl, omdlel. Volali. Poutníků se ptali. Nikdo ho neviděl. Došli znovu až do Jeruzaléma. Ale kde, kde ho teď hledat? Město je tak velké. Tolik lidí v něm… Prošli bránou i městem tak, jak z něho před dvěma dny vycházeli… Oběhli všechna tržiště, všechna místa, která spolu s ním kdy procházeli… Nevyspalí, unavení, zoufalí, začali se hádat, vyčítat jeden druhému… Až pak to jednoho z nich napadlo. V chrámě jsme přece ještě nebyli!

Jaká úleva, když ho tam, sedícího uprostřed učenců a diskutujícího s nimi, spatřili. Ale také ohromné naštvání, vztek a zlost. On snad ani neví, že jsme ho hledali. Strachem bez sebe tu dva dny lítáme a hledáme, a on si tu klidně sedí a diskutuje! Vůbec s námi nešel! Neposlechl nás! On se snad ani nezvedl! A teď na nás klidně mávne a usměje se, jako by se ani nic nestalo, a mluví si dál! Sestry a bratři, jak silně muselo se jich dotknout, že před nimi, kteří mu toho tolik dali a tolik se mu věnovali, dal Ježíš přednost cizím učitelům v chrámě…

Josef se sotva držel, aby nezačal řvát. Nemohl, nedokázal s ním teď mluvit. Mluvit musela Marie. Prodrala se zástupem učitelů okolo něho – údiv a zděšení v jejich tvářích vysvětlila si tak, že jsou šokováni Ježíšovou drzostí - a s omluvným úsměvem jala se před nimi Ježíšovi vyčítat, že je neposlušný chlapec a jak to, že s nimi nešel… Dítě nešťastné, podívej se na otce, jak se zlobí. Tobě nedochází, že jsme se o tebe báli? Jak to, že jsi nešel s námi, že jsi nás neposlechl? Místo toho tu obtěžuješ pány učitele… Pojď…

Ježíš se však ještě nezvedl… Proč že jste mě hledali? Nevěděli jste, že v těch otce mého já musím být? Teprve pak povstal a konečně s nimi z chrámu vyšel… Vztekem rudý Josef, za ním Marie, pak on…

Ticho. Překvapení. Úžas. Zhrození… Tohle po něm v chrámu zůstalo. Jak rozumné a moudré jeho řeči byly. Jaké skvělé otázky, které nás po všech těch letech ani nenapadly. Jak geniální,  moudré a přitom naprosto logické jeho odpovědi na ně! Jenže tak mladý. Vždyť je to ještě dítě! Nemohl přece stihnout to vše nastudovat, naučit se to! Kde to tedy vzal?

Sestry a bratři, ale co nám chce tenhle příběh o dvanáctiletém Ježíši v chrámu vlastně říci? O čem ten příběh je? O tom, že náš Pán Ježíš byl už ve svých dvanácti letech schopen diskutovat s učenci jako rovný s rovnými? Že – tak jako každý génius něčím takovým trpí – i Ježíš v zápalu o věci Boží docela zapomněl na své rodiče a přidělal jim starost? Že ani nechápal, proč ho jeho rodiče hledali, proč se o něho báli? V něčem už génius a v něčem jiném stále ještě - hloupé dítě?

Proč jim to Ježíš udělal? Proč se s nimi nevrátil? Proč dal před svými rodiči přednost učitelům a diskusím s nimi v chrámu?

Sestry a bratři, ale co když se neptáme správně? Skutečně tomu tak bylo? Skutečně Ježíš se svými rodiči nebyl? Je Ježíš, Syn Boží, Bůh, s námi jen tehdy, když není nikde jinde? Skutečně musí být Boží Syn buď se svými rodiči na cestě zpět do Nazareta, nebo sedět v chrámu s učiteli?

I se svými rodiči na jejich cestě domů, i s učiteli v chrámě, i se všemi ostatními vracejícími se poutníky, i s těmi, kteří se toho roku na pouť do Jeruzaléma vydat nemohli, i s těmi, kteří už se vůbec nikam vydat nemohli… i s těmi, jejichž památka nebyla již na zemi zachována.  Se všemi tehdy Ježíš byl, těm všem byl tehdy blízko tak, jak je i dnes blízko nám, nám všem! O tom ten příběh je!

A sestoupil s nimi a šel do Nazareta a byl jim poddán, četli jsme až na samém konci. Ta věta však není až o tom, co Ježíš udělal pak, když se pro něho vrátili, když si ho sami odvedli. I předtím s nimi sestoupil, vždycky s nimi sestupoval, dokonce ještě dříve, než o něm věděli, dříve, než ho měli, i tehdy, když šli Josef a Marie jako maličké děti na svátky do Jeruzaléma poprvé, už tehdy s nimi do Jeruzaléma Ježíš, Syn Boží vystupoval a sestupoval, vždycky s nimi byl…

I Ježíš dítě je Boží Syn a Spasitel! Ne on, to my lidé musíme teprve dospět, abychom jej takto viděli a pochopili. O tom ten příběh je. Ne o jeho nedospělosti, ale o té naší…To my lidé musíme teprve vyrůst a objevit to hlavní a opravdu podstatné: že on dává nám, proto můžeme vůbec něco mít, že on hledá nás, proto můžeme pak my hledat jeho, že on učí nás a vede, ne my jeho, že každému z nás je blízko… Proto mezi nás přišel, proto se narodil, proto nyní jako dvanáctiletý mluvil v chrámu. Ne proto, aby on se teprve někým stal, ale abychom my směli stát se těmi, kterými být smíme…

Nikoli tedy proč to Ježíš svým rodičům udělal, proč s nimi nešel, ale jak to, že jsme ho my lidé jako Spasitele nepoznali… Jak to, že jsme nepochopili, kým Ježíš od věčnosti je, že každému z nás je blízko, že ne my jeho, ale on vede nás… Tohle jsou ty otázky, o něž v našem dnešním příběhu jde…

Proč jej tedy ani jeho vlastní rodiče nenalezli, když byl i při tom prvním jejich návratu s nimi? Proč jej nenalezli ani mezi poutníky a známými, když i s nimi byl? – Inu, protože oni jej přece nenalezli ani v tom chrámu! Ani v tom chrámu mezi užaslými učiteli okolo něj shromážděnými (jako okolo učitele učitelů – taková to byla nápověda…) jej jeho rodiče nenalezli! Stále v něm viděli jen svého malého chlapce, své vlastní, nedospělé a ohrožené dítě. Ještě nechápali, že Ježíš se těch učitelů neptal proto, že on by nevěděl, ale proto, aby ti učitelé pochopili, že ještě nevědí, ale vědět mohou… aby dobrými učiteli mohli být, proto i s nimi Ježíš byl, proto i jich se v tom chrámu ptal a mluvil s nimi. Jenže i ti učitelé v chrámu byli jen užaslí a zhrození zároveň. Úžas a zhrození, to přece není víra… Nikdo nechápal, kým Ježíš vlastně je… nikoli bude, ale od věčnosti je!

A řekl jim: Proč že jste mě hledali? Proč jste si mysleli, že jsem s vámi nebyl? Proč jste o mé blízkosti nevěděli? Proč jste si mysleli, že spolu již nejsme? Proč museli jste mě hledat? Bylo to tím, že jsem s vámi nebyl, nebo tím, že vy jste mou blízkost, to, jak já s vámi jsem, neviděli, vidět nedokázali?

Proto Syn Boží do světa přišel. Aby nás dospělými učinil. Aby nám otevřel oči. A jak?  Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen (Lk 9,22), řekl hned třikrát svým učedníkům.

Tohle musí se s ním stát. Abychom my mohli to mít tak, jak on už to má, abychom my mohli vidět, co on vidí, jednat, jak on jedná, abychom my i on jedno byli, abychom my v něm a on v nás mohl být. Protože sami od sebe to nedovedeme…

Kvůli nám. Kvůli našemu vysvobození, našemu vědomí, naší jistotě musí se to s ním stát! Protože sami od sebe jsme schopni vidět a slyšet jenom obyčejné dítě, dítě možná chytré a inteligentní, geniální, ale stále jen dítě, člověka, nikoli Boha samého… Protože sami od sebe můžeme se jen divit, žasnout, zhrozit se. Ale věřit ne.

Nevěděli jste, že v těch otce mého já musím být? Ano, v nás musí Ježíš být, protože jen když on je v nás, jsme s to spatřit sebe i svět takové, jací opravdu jsme. Jako děti Boží, jeho děti pod jeho péčí a ochranou, kdy ani jedno z nás nikdy nebude samo a opuštěné. Ani ti, kteří tu kdy s námi byli, ani ti, kteří tu s námi jsou nebo teprve budou…

A stalo se po třech dnech, že ho nalezli: v chrámu sedícího uprostřed učitelů, jak jim naslouchá a jich se ptá. Po třech dnech jej jeho rodiče našli. Po třech dnech. Tak jako po třech dnech byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. To jistě není náhoda! Je to výzva k tomu obě ty události spolu srovnat a uvědomit si ten zásadní rozdíl mezi nimi: Když my lidé hledáme jeho, může být výsledkem maximálně náš údiv, naše zhrození, naše výčitka: Dítě, proč jsi nám to učinil?… Když však on hledá nás, když on třetího dne po svém ukřižování nalézt se nám dá, výsledkem je naše víra, náš pokoj a naše vyznání: Ty jsi Pán a Bůh, Spasitel světa. V tobě je život, ty nám život dáváš…

Pane, prosíme, čiň s námi i nadále ten zázrak s Tebou smět počítat a v Tebe naši naději skládat. Dej nám i nadále objevovat tvou přítomnost s námi ve všem, co je před námi, co nás i naše blízké čeká. Pane náš Kriste Ježíši, Ty sám zůstávej s námi a vyrůstej v každém z nás, v každém ze svých dětí. Amen 

Iz 61,10-11                             Mk 2,18-20                       Ř 16,25-27