Kázání - Petr Grendel; květen 2016

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. (2K 13,11-13)

Nakonec, bratří: žijte v radosti… V radosti. Ne ve smutku, strachu a obavách. Ani v lítosti, hněvu, či lhostejnosti. V radosti, bratří, žijte. Máte přece z čeho se radovat, napsal apoštol Pavel svým korintským bratřím a sestrám…

Z čeho ale? Jaké důvody k radosti tenkrát asi křesťané v Korintu podle Pavla měli? A jaké důvody k radosti máme, můžeme mít, my dnes? Máme vlastně z čeho se radovat?

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napsal korintským Pavel a pokračoval: napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.

Radujte se, bratří, neboť ono to jde, je to možné – stávat se lepšími, zdokonalovat se, své nedostatky napravovat. Vždyť ono se to s vámi děje! Radujte se, protože i dnes je od koho brát povzbuzení a útěchu. Radujte se, protože je tu, na čem se spolu všichni shodnete, co všichni vidíte stejně, o čem stejným způsobem smýšlíte… Radujte se, protože i vy smíte patřit mezi ty, kteří už vědí, že Pán Bůh s vámi jde a vede vás. Proto tohle všechno přece smíte…

Tedy - blízkost Boží. Ta je v očích apoštola Pavla tím důvodem ke společné radosti korintských. A nejen korintských, ale úplně všech křesťanů, kteří kdy na světě byli a budou, včetně nás. I my máme přece ten stejný a dobrý důvod k radosti. I my smíme se učit dívat se na vše, co se s námi i s našimi blízkými děje, očima Božíma, a rozumět tomu, jak on tomu rozumí.

A jestli to ještě nedokážeme, vidět a rozumět některým událostem tak, jak on je vidí a rozumí jim, pak smíme s jeho pohledem, s jeho rozumností, s jeho dobrotou a blízkostí počítat, spoléhat se na ni právě i tehdy; vědět, že i tehdy, kdy smysl a dobré nevidíme, smysl to vše má a je to dobré. Protože on jde s námi. A půjde s námi, ať budeme kdekoli…

Na našich vlastních cestách vede nás po cestách svých… Ne jako loutky, které chtě nechtě musejí každý svůj krok vést právě jen tam, kam jejich vůdce chce. Ale jako své děti. Na našich vlastních cestách vede nás a učí, mluví k nám, napomíná nás i potěšuje, oči a srdce otvírá nám pro svou blízkost… Ne řečmi a poučováním těch druhých vedle nás, těch starších a zkušenějších, kněží, farářů a teologů, kteří by nám říkali, co si musíme myslet, jak to musíme mít, co všechno musíme dělat. Ne. Svou vlastní blízkostí jednomu každému z nás nám Pán Bůh svou blízkost odhaluje! Každému z nás…

Jak je to ale možné, že tuto Boží blízkost ještě všichni lidé neobjevili? Jak to, že někteří už se z ní radují a jiní ještě ne? – Na to přímo a jednoduše odpovědět nedovedeme. Ale něco k tomu přece jen říci můžeme, ba přímo musíme:

Že někdo zatím Boží blízkost neobjevil, neznamená, že jemu Pán Bůh blízko není. Neznamená to, že jeho Pán Bůh nevede, že jemu oči a srdce neotvírá. Právě proto, že nejsme oněmi loutkami, ale svobodou obdarovaní, nejde to však jinak, než abychom my sami svou jistotu v něm našli a objevili. Aby náš vlastní pohled a rozum to byl, který bude se dívat a rozumět tak, jak on dívá se a rozumí. Aby naše vlastní otevřenost to byla… A to se nestane hned, chvíli to přece trvá, otevřít se Bohu a jeho pohledu se naučit. Jednomu dlouho tak, druhému zas jinak… Vždyť i my věřící se tomu teprve učíme …

A právě proto musíme hned dodat i to další, aby nedošlo k omylu:

Jestli my už jsme blízkosti Boží otevřeni, víme o ní a počítáme s ní, pak to přece nebylo způsobeno nějakými našimi lepšími kvalitami oproti těm ostatním (žádné takové kvality nemáme), ani naším výjimečným nadáním či talentem, ani nějakou naší větší přirozenou otevřeností ke slovu Božímu. Nic takového.

My jsme vlastně jen směli přijít na to, že i ten sebechytřejší, sebebystřejší a sebenadanější člověk je Pánu Bohu blízko úplně stejně jako člověk sebepomalejší a sebehloupější. Ano, i ten sebehorší a sebemrtvější člověk je Bohu blízko stejně jako člověk sebelepší a sebeživější. Protože o Boží blízkosti k nám nerozhodujeme my, ani náš život či naše smrt, ale jen a jen on. Jeho milost a láska.

Proto se tu také koneckonců spolu scházíme, jeho slovo a vůli hledáme, přemýšlíme o ní, děkujeme za ni, radujeme se z ní. Protože už víme, jak velká jeho milost a láska je. Proto máme z čeho se radovat…

A přesvědčení o tom, že svou vlastní chytrostí, pílí a umem se někdo zachrání, je pro nás úplně stejnou slepotou a omylem, jako když si člověk myslí, že pro svou vlastní omezenost, hloupost a nemohoucnost nikdy nikam nedojde. Obě tato přesvědčení zapomínají totiž na to hlavní a nejpodstatnější: na Boží lásku, Boží blízkost, jeho moc a vedení.

On je naší spásou. Ať už o tom víme, nebo ještě nevíme. A proto ani naše vědění či nevědění, ani naše víra či nevíra, ale jen a jen On, jeho blízkost a láska, jeho milost o nás rozhodují…

Milost, ta se přece neuděluje těm, kteří jsou schopni sami se ze svých nesnází a pastí dostat. Milost se uděluje těm, kteří sami sebe vysvobodit, vytáhnout, změnit, nemohou. Prokazuje se ztraceným, kteří sami sebe najít nedokážou. Slepým, kteří sami vidět a najít nedovedou, zlým, kteří neumějí stát se dobrými, otrokům, kteří by jinak navždy otroky zůstali, lidem, kteří by jinak opravdovými lidmi být nemohli. Zkrátka a dobře, milost uděluje se tam, kde žádné zásluhy nepomohou, kde veškerá snaha a odhodlání nezmohou nic, vůbec nic.

A tak se, sestry a bratři, ptám: co všechno tedy máme z milosti? A naopak: co všechno jsme si sami zasloužili a odpracovali? Čeho je víc? Jaký poměr je mezi tím?

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi, napsal tu apoštol Pavel. A nebylo to přání. Bylo to ujištění. Vždyť z milosti Kristovy, z lásky Boží, v Duchu svatém, od něho máme vše, co máme! Takto to přece smíme společně vidět, takto smíme si rozumět a spolu v tom zajedno být.

Z milosti Kristovy zde dnes shromážděni. Z milosti Kristovy budeme za chvíli Rozálii křtít. Z milosti Kristovy budou se za malou chvíli Dáša s Elenkou ke svému křtu přiznávat. Z milosti Kristovy budeme se spolu za ně modlit a přimlouvat, a nejen za ně. Z milosti Kristovy budeme pak spolu jíst a pít jako jedno tělo, tělo jedné krve… Z milosti Kristovy půjdeme pak domů a budeme své životy žít… Taková je láska Boží. Jen proto máme, co máme, jen proto jsme a budeme těmi, kterými budeme!

Amen, amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi, řekl náš Pán všem svým učedníkům.Vždyť co vy, právě vy, tady na zemi odmítnete, odmítnete to právě a jen proto, protože Pán Bůh sám to odmítne! A stejně tak, co vy, právě vy, tady na zemi přijmete, přijmete to právě a jen proto, protože Pán Bůh sám to přijme! Jedné vůle, jednoho vidění, jednoho rozumu s ním budete. Vy smíte být jako On, jím smíte se stávat! A jako On odpouští, tak i vy budete odpouštět. Ne sedmkrát, ale až 70 x 7krát, tedy 490krát. Tolikrát denně je totiž váš Otec v nebesích připraven odpustit každému, každému ze svých dětí…

Takto nás, sestry a bratři, Pán Bůh miluje. Takto je mezi námi. Jako naše vlastní láska k druhým, k sobě navzájem. Jako náš pokoj v nás a mezi námi. Jako naše společná radost z toho, jaký On je. Sem nás, děti své, Pán Bůh vede. Syny a dcery Boží z nás vychovává, stejné jako On! Bez zásluh. Z milosti. My jako On a On jako my. On v nás a my v něm. Ve víře a skrze víru. Jedno společné tělo, jeden společný duch, jedna společná krev. Jeho tělo. Jeho duch. Jeho krev.

Proto spolu smíme tvořit toto naše společenství, náš sbor, církev. Aby toto mohlo se s námi dít. Abychom navzájem mohli se ujišťovat a přesvědčovat, živým svědectvím sobě samým i celému světu být o tom, že je z čeho se radovat. Neboť jeho všichni jsme. Jemu všichni patříme. Od toho tu naše křesťanské sbory jsou, včetně tohoto sboru našeho. Aby se tenhle zázrak jednoty, tohle Boží svědectví, mezi námi, s námi, na nás, z milosti Kristovy mohlo dít.

A tak, Dášo, Elenko, Rozálie, přeji vám, ale nejen vám, vlastně nám všem, abyste nikdy nezapomněly na to, kam i vy z milosti Kristovy patříte. Že i vy máte tu milost spolutvořit jeho svatý lid, skrze jehož vlastní spolužití Bůh sám rozhodl se jednat a mluvit – nejen ke spáse vaší, ale ke spáse všech svých dětí. Amen.

Ž 145,1-3                                Mt 18,18-22                                 Ef 2,8-10