Kázání - Petr Grendel; duben 2016

Proto neumdléváme; ale jestli i ten člověk vně nás hyne, však ten uvnitř nás obnovuje se den za dnem. Nynější lehkost našeho soužení nám totiž působí nesmírně velikou váhu slávy, když nevyhlížíme to viditelné, ale to neviditelné. To viditelné je totiž dočasné, ale to neviditelné věčné. (2K 4,16-18 – vlastní překlad)

…člověk vně nás hyne…ten uvnitř nás se obnovuje…viditelné jako dočasné, neviditelné jako věčné… Sestry a bratři, jako by tu apoštol Pavel nahlížel na člověka - a vlastně nejen na člověka, na celé Boží stvoření - jako na jakési spojení. Vnějšího a vnitřního, viditelného a neviditelného, dočasného a věčného…

Tělo a duše, tělesné a duchovní, napadne nás hned. Smrtelné, viditelné vnější tělo a neviditelná, nesmrtelná a mnohem cennější a vzácnější duše uvnitř. Hynoucí tělo a nesmrtelná duše.

Opravdu se to tak na první poslech zdá. Jenže když to domyslíme, pak by to znamenalo, že celé dobré Boží stvoření včetně nás je vlastně složeninou, spojencem, slepencem, toho viditelného, jež je vlastně nepodstatné, k zahynutí a zániku určené, a toho neviditelného, jež je teprve skutečně cenné a trvalé…

Takhle že by to apoštol Pavel myslel? Takhle že by nahlížel na to dobré Boží stvoření, i na člověka? Nepodstatné a podstatné? Bezcenné a hodnotné? Hynoucí a trvalé?

Ne. O ničem takovém zde apoštol Pavel nepíše. Nikoli totiž o tom, jak a z čeho je složen svět a člověk v něm. Ale o tom, jak člověk se dívá. O našem lidském pohledu. O tom, co my lidé vidíme a nevidíme, co my lidé jsme schopni vidět a co schopni vidět nejsme. O tom tu apoštol Pavel píše. O ohromné rozdílnosti v pohledech, očekáváních a naději člověka stojícího vně nás – totiž vně církve, mimo církev, a člověka stojícího uvnitř nás - totiž člena církve, Kristova lidu.

Jednoduše: nevěřící člověk, člověk, který Krista Ježíše ještě nepoznal a za svého Pána jej nevyznává ( proto vně nás), dívá se a vidí o dost jinak, než jak se dívá a vidí ten, který v Krista Ježíše uvěřil a spolu s námi (uvnitř nás) mu za to také děkuje. A o to větší rozdíl je pak v naději těch dvou.

Šedivíme. Stárneme. Síly nám ubývají. Od té doby, co jsme přišli na tento svět, už s tou úplně první hodinou našeho žití, se náš život zkracuje. Už svým narozením spějeme vlastně k hrobu. Všichni. A s každou další naší minutou jsme tomu hrobu a smrti blíž a blíž. Bohatý nebo chudák, žena nebo muž, křesťan nebo ateista… Takto se na život dívá člověk stojící vně nás, vně církve.

Ten uvnitř nás, člen lidu Kristova, vidí vlastně totéž. I on je přece z tohoto světa, i jeho se stárnutí, ubývání sil, umírání týká. Ani on se ničemu z toho nevyhne. A přece je tu rozdíl. Pro něho je tohle všechno součástí jedné cesty. Dobré cesty. Cesty s Pánem Bohem. Všichni jsme vedeni tam, kde On, Otec náš, chce nás mít. Tam, kam On chce nás dovést. Skrze všechno, co se nám v životě přihází. I skrze naše omyly, chyby, nemoci, stáří, umírání…

Uznávám, ten právě naznačený rozdíl mezi oběma je velkým zjednodušením. Život každého člověka, ať již věřícího nebo nevěřícího, je mnohem, mnohem bohatší a složitější a nelze zredukovat na tento jediný, i když zcela zásadní, problém každého z nás. A ani člověk věřící, nikdo z nás, nedokáže se plně oprostit od pohledu světa a na vše dívat se jen pohledem víry.

Mně však teď šlo o to naznačit, jak rozdílná mohou být - a také jsou, o tom tu právě apoštol Pavel píše - očekávání, naděje i hodnocení těch úplně stejných životních událostí a situací v pohledu člověka nevěřícího a člověka věřícího, člověka stojícího vně a člověka stojícího uvnitř církve, člověka s láskou Boží nepočítajícího a člověka na lásku Boží spoléhajícího.

Ne tedy rozdělování a rozlišování jediného člověka na vnějšího a vnitřního, ale rozdílnost pohledu, očekávání a naděje člověka zvnějšku a člověka zevnitř – člověka zvnějšku církve a člověka zvnitřku církve… Pohled světa a jeho rozumu, a pohled církve a naší víry. Toto má apoštol Pavel na mysli…

Sestry a bratři, čemu se to tedy den po dni, hodinu za hodinou, přibližujeme? Čím pro nás ten stále plynoucí a nám všem tak rychle ubíhající čas je? Jak my se na ten nám darovaný čas díváme?

Náš čas jako naše přibližování se k vlastnímu a nechtěnému konci, konci, který ze všech sil snažíme se oddálit, posunout jej co nejdál? Nebo náš čas jako způsob Božího vedení nás k vlastnímu smyslu, plnému lidství, obnovení? … ale jestli i ten člověk vně nás hyne, však ten uvnitř nás obnovuje se den za dnem.

Jedni tedy kráčí svými životy k vlastnímu konci, druzí jimi kráčí k obnovení svého vlastního lidství. Všichni procházejí souženími. Všichni mají velká trápení, tak jako každý lidský život svá trápení má a přináší. Ale pouze ti jedni nevidí v nich už ztrátu, ani zbytečné zdržení, ani další velké přiblížení se nevyhnutelnému, vidí v nich další z mnoha milníků na dobré cestě nejen ke svému obnovení…

Vždyť ten, který nás tu všechny chtěl mít, kvůli nám i do našich soužení vstupuje a vede nás jimi! I skrze naše vlastní soužení děje se s námi, a nejen s námi, s celým jeho dobrým stvořením, milost Boží… I skrze naše vlastní soužení kráčíme do jeho slávy!

Nynější lehkost našeho soužení nám totiž působí nesmírně velikou váhu slávy …

A všimněme si, prosím. Ani slovo o tom, že na toho, kdo věří, žádná soužení nepřicházejí, že pronásledování a nemoci a strach o sebe samé i o druhé přicházejí jen na ty vně Kristova lidu, na ty, kteří nevěří, nebo věří špatně a málo. Ne.

Ale od jisté chvíle je - nám uvnitř - v našich souženích přítomna i jakási zvláštní lehkost. V očích nás uvnitř nemají už naše soužení tu moc, jakou v nich vidí svět, jakou i pro nás měla dříve. Naše soužení jsou překonatelná. Nedokáží už člověka zastavit, ani jednou provždy zničit. Protože skutečnou moc má v našich očích jen jeden jediný. A pod touto mocí, mocí toho jediného, jsou i všechna naše soužení…

…nevyhlížíme to viditelné, ale to neviditelné. To viditelné je totiž dočasné, ale to neviditelné věčné, uzavírá apoštol Pavel tuto svou myšlenku. A já mu už rozumím.

Mezi to neviditelné patří totiž také to, co ještě nenastalo, co tu ještě není. Co je stále ještě před námi, a proto to taky nevidíme, vidět to ještě nemůžeme. Je nám to – zatím - neviditelné. Zatím.

Do toho posledního volného místečka zaplněné království Boží! To přece všichni vyhlížíme! To je ještě před námi! Království Boží a v něm všichni, kteří v něm být mají. Tam nás všechny přece Pán Bůh vede.

V našem spolužití a společné vděčnosti Kristu to království Boží už zažíváme, zakoušíme. Ale v jeho plnosti je vidět ještě nemůžeme. Ta je stále ještě před námi. Ještě kráčíme po cestě obnovení. Je tu ještě mnoho z nás, kteří smějí být uvnitř a jsou stále ještě vně… Zatím.

A možná tím neviditelným, jež je věčné, měl kromě toho naplněného království Božího Pavel na mysli i to, co tu od samého začátku je, ale my lidé to vidět neumíme, nedokážeme, a musíme se to všichni teprve učit – vidět. Naučit dívat se jinak… Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý (Gn 1,31). I my to takto smíme vidět. A až to takto uvidíme, nastane plnost dne sedmého, dne odpočinutí a jednoty všeho a všech v Bohu.

Sestry a bratři, jak velké je vlastně to množství všech Bohem vyvolených?… Je nám možné, dovedeme to, vidět už nyní všechny Bohem vyvolené?… A přece vyvolení, Bohem vyvolení, už jsou, jsme… Vždyť i kvůli těm zatím ještě nenarozeným členům království Božího podstoupil Boží Syn smrt…

A tak zatím jen vyhlížíme to nám zatím neviditelné. Spásu mnohých, mnohých, nejen tu svou. A naše společná naděje už daleko přesahuje nás samé, to co my sami jsme schopni vidět… Vždyť už víme, že Hospodinu, pastýři našemu, záleží na každé jeho ovci, na každé větvičce, která kdy vyrostla a bude vyrůstat z onoho vinného kmene. A to pozemské a časné že nemá být odděleno, zahozeno a zničeno, ale dotvořeno, proměněno, obnoveno, aby i ono mohlo nést své ovoce.

A co jiného je tím ovocem než naše vlastní a společné nám vědomí a jistota o tom, od něhož všechno máme a dostáváme? Naše společná víra, že od něho budeme mít a dostávat stále?

Takto tedy onen člověk vně nás, člověk vně lidu Kristova, „hyne“. Hyne právě tím, že se smí stávat člověkem novým, člověkem uvnitř, věřícím člověkem, součástí lidu Kristova… V poznání, že Kristus Ježíš byl ukřižován, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých nejen kvůli těm, kteří už věří. Amen.

J 15,5-9                       Gn 1,1-4a.26-31.2,1-4a                    Ž 66,1-4