Kázání - Petr Grendel; červenec 2016

Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží. Je napsáno: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Kde je moudrý? Kde je učitel Zákona? Kde je řečník tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé. (1K 1,18-25 SBP)

Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží, píše apoštol Pavel a takhle tu nás lidi rozděluje. Na ty, kteří hynou – těm je slovo kříže bláznovstvím, a na ty, kteří jsou, kteří jsme, zachraňováni – nám je slovo kříže mocí Boží.

Lze však nás lidi takto rozdělovat? Jedni, kteří hynou, druzí, my, kteří jsme zachraňováni?

A jestli ano, jestli tohle Pavlovo rozdělení lidí platí, jak se to s člověkem stane, co rozhodne o tom, že budeme patřit buď mezi hynoucí, nebo mezi ty zachraňované? Čím si to člověk zaslouží? Nebo si to nezaslouží ničím, protože je to jen a jen na Bohu, na jeho libovůli, koho z nás se rozhodne zachraňovat a koho ne?

Ne. Takhle to být nemůže. Takovéhle rozdělování lidí přece neodpovídá tomu, co věříme. Jedni, na které se Pán Bůh vykašle, a druzí, které se rozhodne zachraňovat? Takový náš Bůh přece není, takto jsme jej nepoznali… - Jak jinak by to ale mohl Pavel s těmi hynoucími a zachraňovanými myslet, když ne takhle?

Sestry a bratři, co kdyby těmi zachraňovanými, Bohem zachraňovanými, nakonec byli úplně všichni? Jedni Bohem zachraňovaní a proto na cestě ke svému zahynutí, totiž k zahynutí svého starého lidství, toho adamství v každém z nás, ti druzí pak, my, taktéž Bohem zachraňováni a proto již zahynulí, v Kristu Ježíši, z jeho milosti, onomu starému lidství, onomu adamství v nás, zahynulí. To přece dobrý smysl dává…

My, kteří už o milosti Božího zachraňování nás všech víme, jsme už zahynuli, svému starému lidství jsme už zahynuli, ti pak, kteří milost onoho Božího zachraňování nás všech ještě neobjevili, jsou právě proto teprve na cestě ke svému zahynutí, totiž k zahynutí toho slepého, na vlastní síly a rozum jen spoléhajícího lidství, kteréžto zahynutí nastane tím, že se z milosti Kristovy, z vody a z Ducha, narodí člověk víry.

Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží… Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího, odpovídal v Janově evangeliu náš Pán Ježíš Nikodémovi (J 3,3), a já jsem si jist, že mluvil právě o tom stejném, o čem tu v Duchu svatém, v Kristově Duchu, píše i apoštol Pavel. Jedni na cestě ke svému novému narození a proto i k zahynutí toho starého, druzí již zahynulí, z vody a z Ducha znovu narození a proto také již vědoucí, že zachraňovaní, zachraňovaní, jsme všichni…

Kde je moudrý? Kde je učitel Zákona? Kde je řečník tohoto věku?, ptal se tu apoštol Pavel. Inu, jsou přesně tam, kde jsme i my. V péči Boží. V jeho domě. V jeho milosti a lásce. Neboť ani ti moudří, ani učitelé Zákona, ani největší řečníci tohoto věku nejsou někde před námi nebo dokonce nad námi. Jsou tam, kde jsme my všichni. U Boha, na jeho cestě, na cestě s ním. Sami v sobě mrtví, slepí a hluší, v Bohu a v jeho moci dýchající, žijící, myslící a milovaní. Tak jako my.

Je napsáno: Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu, pokračoval  Pavel citátem z proroctví Izajášova, a citoval jej proto, protože i toto Izajášovo proroctví se na nás už naplnilo! Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu…

Moudrost, moudrost, ta je přece jenom jedna. Nejsou dva druhy moudrosti: moudrost Boží a moudrost „ne-boží“, lidská. Moudrost věřících a moudrost nevěřících. Je-li totiž nějaká naše myšlenka moudrá, my už víme, že je moudrou proto, že je jaksi v souladu s moudrostí Boží - ne, lépe: že je to vlastně moudrost Boží sama, která onu naši moudrou myšlenku vytváří. Není více moudrostí, moudrost je jedna.

Jenže právě tady ukazuje se problém světa, nás lidí ve světě žijících, problém spočívající v tom, že svou moudrost máme za svůj výkon, za svůj vlastní produkt a čin. My prostě nepočítáme s tím, že je to Pán Bůh, kdo nás do své moudrosti vede, kdo nám na své moudrosti dává podíl. To je problém světa a nás lidí v něm. Není v tom, co všechno dnes umíme, můžeme a dokážeme. Je v tom, že zapomínáme na to, díky komu a proč to a to dnes umíme, proč to a to dnes můžeme a dokážeme. Jako by s tím, co víme, umíme, dovedeme, čemu už rozumíme, co už dokážeme chápat, Pán Bůh vlastně vůbec nijak nesouvisel…

A právě tohle pojetí moudrosti, pojetí moudrosti jako výplodu a majetku nás moudrých, zaslíbil Pán Bůh ústy proroka Izajáše zahubit. A také je v nás, píše Pavel, už zahubil! - Jak? Naším vlastním náhledem, že moudrost nepatří nám, že moudrými smíme být jen proto, že on každého z nás do své moudrosti dovádí! Ať už skrze všemožné školy, které jsme směli navštěvovat, nebo skrze školu života, kterou absolvujeme úplně všichni. Takhle tedy Pán Bůh onu moudrost moudrých zahubil! My, my už to přece víme a vidíme, že moudrost moudrých není moudrostí moudrých, ale moudrostí jeho, moudrostí od něho!

Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Ano, učinil. Vždyť i pro nás je teď čistočistým bláznovstvím myslet si, že by moudrost tohoto světa byla moudrostí tohoto světa.

A podobné je to i s oním zavržením rozumnosti rozumných. My sami, my sami vidíme už přece svou vlastní rozumnost jako rozumnost nedokonalou, často přímo slepou. Všichni tu zkušenost máme. Máme-li my lidé něco za rozumné, to ještě vůbec nemusí znamenat, že je to rozumné i v očích Božích… Ne tou naší, tou jeho rozumností na vše chceme se dívat...

Sestry a bratři, musím se vám přiznat, že největší potíž s tímto Pavlovým textem jsem měl v jeho 21. verši, kde stojí: Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že ona záchrana skrze bláznovskou zvěst byla jaksi až druhým Božím pokusem, že až poté, co svět skrze svou moudrost Boha nepoznal, až když svět a lidé v něm takto zklamali a neobjevili Boha ve všem jeho krásném stvoření, zalíbilo se Bohu zachránit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Jako by snad Pán Bůh dopředu nevěděl, že jej svou moudrostí nepoznáme, poznat nedokážeme. Jako by snad musel své původní plány změnit a zachránit nás jinak. To by pak ale znamenalo, že se Pán Bůh mýlil, že dobře neodhadl, jak to s námi bude…

Až po dlouhém, dlouhém přemýšlení mi konečně došlo, že je tomu vlastně přesně naopak. Ač jej nikdo z nás lidí nedokázal poznat ani v jeho stvoření, ani v tom všem, co od něho každý z nás máme, Pánu Bohu stále šlo, jde a půjde o to stejné, oč mu šlo od samého počátku. Spasit, zachránit každého, každého, kdo věří, totiž: komu on sám uvěřit dá, koho on sám do víry dovede! Bez ohledu na všechno, čím jsme každý z nás zklamal a zklame, jak slepý každý z nás je, co jsme nedokázali, čím jsme ublížili a ještě ublížíme, čím vším jsme se provinili a ještě se proviníme, jeho milost, jeho láska na Kristu ukřižovaném nám zjevená, s námi zůstává…

V pohledu a logice tohoto světa je to skutečně přímo bláznivé, směšné, vlastně nepřijatelné. Vždyť naše záchrana nestojí na tom, jaký, jak schopný, jak výkonný, jak snaživý a dobrý kdo z nás je, ona stojí jen a jen na tom, jaký a jak dobrý je On!

A to ještě ani zdaleka není vše, co je světu a jeho logice na naší křesťanské zvěsti bláznivé, směšné, nepřijatelné!

Jak by mohl žít ten, kdo přece na kříži ukřižován zemřel? Jak by mohl vládnout ten, kdo neuspěl, koho lidé lapili a popravili? Kdo ani sebe samého zachránit nedokázal?

Prohra, která je výhrou. Konec, který není koncem, ale začátkem. Slabost, která je skutečnou silou a skutečnou mocí. Tichost, která je slovem, Božím slovem, jež lidi otvírá a obživuje… A už si to asi ani neuvědomujeme, ale žehnat se křížem, křižovat se, znamená vkládat na sebe popravčí nástroj. Popravčí nástroj, na kterém zemřel ten, který nás všechny zachrání… Copak tohle dává nějaký smysl? - Světu a jeho logice ne, nám však už ano, píše Pavel…

Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista – Boží moc a Boží moudrost.

Ježíš Kristus a jeho kříž, jeho utrpení vzniklé z našeho lidského nerozumění, nechápání, slepoty, kvůli nimž přišel, aby je jednou provždy zbavil moci, již nad námi měly. Takové je, sestry a bratři, slovo Boží. Boží slovo, které vládne a stále se děje, které se i skrze nás a náš kříž, naši vlastní vystavenost nechápání, nerozumění a posměchu druhých, z milosti a moci Boží zvěstuje, aby oči otvíralo, aby zachraňovalo všechny, které se Pán Bůh rozhodl k víře dovést – i skrze víru naši.

Takové je to slovo kříže, slovo kříže Kristova. V uších světa bláznovství a logický nesmysl, pro nás však Boží moc a Boží moudrost nepřinášející lidem ani peníze, ani slávu a uznání v očích světa, ale jejich vlastní obrácení, převrat našeho vlastního myšlení, vidění a chápání.

Že nejsme nahoře, ale dole. Ne velicí, ale malí. Ne páni, ale otroci a sluhové. Ne ti, kteří vědí, ale ti, kteří nevědí. Ne soudci, ale ti souzení a taky odsouzení. Ne však sami a bez pomoci, ale milovaní a vedení. Stále se ztrácející a přesto stále nalézaní. Ne živí, ale mrtví – v sobě samých mrtví. A ne mrtví, ale živí – živí v něm… Ne cizinci, ale domácí, Boží děti, dávno již na cestě s ním, protože nikoli my s ním (to až teď, v jím darované nám víře), to on s námi od samého začátku jde… A proto také nás všechny ve své milosti a lásce dovede tam, kam všichni dojít máme. Amen.

Ž 73,14.23-26.28                           J 3,1-8                                     Gn 12,1-4a