Kázání - Petr Grendel; červen 2016

Hlásám-li totiž evangelium, není to pro mě chlouba. Je to pro mě uložená nutnost. Běda pro mě je, kdybych evangelium nehlásal. Jestli totiž toto činím dobrovolně, mám odměnu. Jestli však z donucení, byl mi svěřen úřad. Co je tedy mou odměnou? Abych, hlásaje evangelium, zdarma evangelium předložil tak, aby nebyla užita má moc v tom evangeliu. Neboť svoboden ode všech, všem dal jsem sebe samého do služby, abych ty četnější získal. Židům učiněn jsem jako žid, abych získal židy. Těm pod zákonem jako ten pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem – abych získal ty pod zákonem. Těm bez zákona jako ten bez zákona - nikoli bez zákona Božího, ale zákonu Kristovu podroben – abych získával ty bez zákona. Těm slabým učiněn jsem jako ten slabý, abych ty slabé získal. Těm všem stal jsem se vším, abych vždy některé spasil. Vše ale činím skrze evangelium, abych se stal jeho spoluúčastníkem. (1K 9,16-23 – vlastní překlad)

Běda pro mě je, kdybych evangelium nehlásal, napsal tu korintským apoštol Pavel. Hlásat Kristovo evangelium. K tomu vnímá se být tedy Pavel povolán… Ale jak se vlastně evangelium hlásá? A kdy? Kdy stává se ze slov lidských, Pavlových, ale i těch našich, slovo Boží, Kristova radostná zvěst, evangelium? Vždycky snad? Nebo jen tehdy, když se my lidé opravdu snažíme? Když to myslíme doopravdy?

Běda pro mě je, kdybych evangelium nehlásal, napsal tu apoštol. A není to od něho nakonec až příliš sebevědomé? Vždyť to, zda se evangelium Kristovo hlásá, záleží přece hlavně, především a jedině: na Kristu samém! Jen chce-li to on, jen dá-li on k tomu svou moc, jsme teprve my lidé schopni jeho evangelium hlásat. On o tom rozhoduje. Ne my. Ani apoštol Pavel!

A právě o tom tu taky Pavel korintským píše! Ano, právě on, náš Pán Ježíš Kristus, ten rozhoduje o tom, kdy se jeho evangelium zvěstuje. Jedině on. Proto také, když jeho evangelium hlásám, vím, že nemám čím se chlubit.

Ale já přece také vím, jak milostivý a laskavý náš Pán je. Zakusil jsem jeho milost, pochopil jsem, jak často a čím vším rozhodl se k nám lidem náš Pán mluvit, čím vším rozhodl se každého z nás vést… On přece nikdy nemlčí. Nikdy a nikde. To jen my lidé neslyšíme, slyšet nedovedeme.

A kdybych tohle ještě nevěděl, kdybych nevěděl, že takhle blízko každému z nás lidí náš Pán je, že ke každému z nás mluví, právě pak: běda mi. Byl bych totiž stále ještě ztracen, stále ještě bych si myslel, že slovo Boží, evangelium, může se zvěstovat jen v synagogách a kostelech a jen těmi nejlepšími, nejpilnějšími a nejchytřejšími z nás, jen těmi ve formě… Ale tak tomu přece není…

Vždyť důvody k bědování a zoufání má jenom ten, kdo ještě nevidí, kdo milost Kristovu zatím ještě neobjevil! Jenom ten má důvod k bědám a zoufalství! Jenom ten může si ještě myslet, že je na něco sám, že když ne všechno, pak jistě mnohé je jenom a jenom na něm. Jen ten stále ještě slepý vidí ještě důvody k bědám a zoufání!

Hlásám-li totiž evangelium, není to pro mě chlouba. Je to pro mě uložená nutnost. Ta nutnost ale nespočívá v tom, že bych se snad já sám k něčemu takovému zavázal, nebo že by na mě tohle těžké a neunesitelné břemeno vložil dokonce sám Bůh: Buď budeš vždycky hlásat evangelium, nebo běda ti… Ne. Nutnost hlásat evangelium nespočívá totiž v tom mém, ale naopak v tom Božím závazku, v Božím milostivém rozhodnutí mluvit k nám a vést nás - nejen mne, ale každé z jeho dětí - skrze úplně každou událost, být v úplně každé události našich životů s námi! Ne tedy proto, že já nebo vy, ale protože on, Pán Bůh, rozhodl se takto s námi být a mluvit k nám, jen proto se nutně evangelium hlásá. I skrze nás a naše životy, naše úspěchy, ale i omyly a chyby!

A právě o této Boží milosti, o tomto Božím mluvení skrze nás a naše životy, napsal apoštol Pavel dál: Jestli totiž toto činím dobrovolně, mám odměnu. Jestli však z donucení, byl mi svěřen úřad. Jak tedy? Jak se s Pavlem ta Boží milost hlásání evangelia skrze jeho život děje? Dobrovolně, s Pavlovým souhlasem, s jeho dobrou vůlí a proto taky s odměnou - nebo z donucení, Bohem svěřeným mu úřadem? Zvláštní alternativy tu apoštol předestírá, že? S čím se tedy Kristovo evangelium skrze Pavla a jeho život hlásá? Je to s Pavlovým souhlasem a chtěním, tedy dobrovolně, nebo je k tomu hlásání Pavel donucen?

Sestry a bratři, co kdyby se ale tyhle dvě možnosti navzájem nevylučovaly? Co kdyby se to Kristovo hlásání evangelia skrze Pavlův život a jeho víru dělo v obojím – jak v Pavlově dobrovolnosti, tak v jeho donucení k tomu?

Nyní, ve víře v Krista již, dobrovolně, rád a s vděčností přijímá Pavel Boží rozhodnutí mluvit i skrze něj, jeho život a jeho víru. Ale jak se to s Pavlem stalo, že teď už dokonce sám prosí o to, aby i skrze něho Pán Bůh své slovo, své evangelium, mluvil? Jak Pavel tu Kristovu milost objevil? Sám od sebe? Svým snažením? Svou pílí? Svým nadáním? Svou vlastní dobrou vůlí? - Vždyť on už se za obráceného, za pravověrného a spravedlivého služebníka Božího měl! A víru v Krista Ježíše měl dokonce za blud, za nebezpečný blud! Z donucení tedy, bez jeho vlastního chtění a snažení byla Pavlovi dána ta milost blízkost Boží a Boží mluvení k nám objevit! Protože ze své vlastní vůle by to nikdy, nikdy neobjevil!

Má vlastní dobrovolnost, mé vlastní chtění Kristovo evangelium hlásat… Právě to mi tedy, píše Pavel, s tou darovanou mi vírou přibylo. Tím byl jsem odměněn. Ale nejen tím. Také svým vlastním vědomím, svou vlastní jistotou o tom, že i já smím patřit mezi ty, skrze jejichž život, svobodu a nyní i víru Pán Bůh mluví a spásu do světa přináší… že i mé dílo a práce smějí mít smysl, že se nenamáhám zbytečně! Ne proto, že jsem dobrý, ale proto, že i mě má náš Pán takto rád, že i mně je takhle blízko! Proto mám co nabídnout a co říci, čím přispět… - A za co? A čím že jsem si tuto svou odměnu od Boha zasloužil? A čím jste si ji zasloužili vy?

Vždyť i vy jste Pánem Bohem takto odměňováni… I vy smíte evangelium Kristovo hlásat a v jeho moci měnit svět! Svou vlastní vírou, svou vlastní vděčností, svou vlastní jistotou o něm, a proto i o sobě i o druhých. I vám náš Pán tento svůj úřad svěřuje…

Neboť svoboden ode všech, všem dal jsem sebe samého do služby, abych ty četnější získal, pokračuje apoštol. Vyveden za zajetí našich lidských vášní, slabostí, všemožných lidských obav a strachů, všech rádobypodstatností a zdánlivých jen nezbytností, konečně i já mohl jsem pochopit, kolik je vlastně dětí Božích, kolik je těch, jimž je náš Pán blízko. Kolik je vyvolených a kolik zatracených. Pro koho smíme mít naději a pro koho ne: I ti, kteří o Pánu Bohu nevědí nic, i ti, kteří jej popírají, odmítají, vysmívají se Pánu Bohu i nám, kteří nás pronásledují a zabíjejí. I ti…

Mnohem, mnohem početnější než si svět a lidé světem zajatí myslí, je zástup těch, jimž je Pán Bůh blízko, které miluje a každého dne vede… A mezi námi lidmi je vlastně jen jediný podstatný rozdíl. Všichni jsme děti Boží, jím milované a vedené. Ale jenom někteří z nás už o tom vědí…

Neboť svoboden ode všech, všem dal jsem sebe samého do služby, abych ty četnější získal. Židům učiněn jsem jako žid, abych získal židy. Těm pod zákonem jako ten pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem – abych získal ty pod zákonem. Těm bez zákona jako ten bez zákona - nikoli bez zákona Božího, ale zákonu Kristovu podroben – abych získával ty bez zákona. Těm slabým učiněn jsem jako ten slabý, abych ty slabé získal. Těm všem stal jsem se vším, abych vždy některé spasil.

Ač se to tak sice na první poslech zdá a my to tak často čteme, tohle není výčet Pavlova přizpůsobování se těm, které se rozhodl ze světa ulovit a získat. Je to výčet Pavlovy životní cesty, toho, čím vším dal mu Pán Bůh být a proč. …obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony… napsal o sobě v jiném svém listu, listu Filipským (3,5n). Žid, horlivý farizeus pod zákonem, pak ten, který směl uvěřit v Krista Ježíše a zákonu zemřít. A vždycky, od samého začátku až podnes, slabý, slaboučký a omezený člověk. Takto svou životní cestu Pavel vidí.

Ale to je důležité: nic z toho, kým směl se Pavel v životě stát, není pro něho omylem, zbytečnou, slepou a nikam nevedoucí cestou. Vždyť židem stal se z milosti Kristovy proto, aby i mezi jeho bratry Kristus Pán své evangelium skrze Pavlovu víru hlásal - a skrze Pavlovu víru a jeho svědectví některé z nich také spasil. Stejně tak aby skrze Pavlovu víru spasil některé z těch, s nimiž se Pavel spřátelil při svém farizejském období a studiu Božího zákona. Stejně aby takto, skrze Pavlovu víru, spasil některé z pohanů, těch bez zákona, mezi které se Pavel po svém obrácení vydal, neboť mu došlo, že tím prvním a posledním není tóra, Mojžíšův zákon, ale Kristus, skrze něhož a pro něhož je všechno, včetně tóry.

Všem, úplně všem, píše tu apoštol Pavel, které jsem kdy směl okolo sebe mít a s kterými mohu se znát, smí a také bude Kristem mi darovaná víra svědčit. Proto měl jsem se stát vším, čím jsem se kdy v životě stal. Proto jsem se směl se všemi těmito lidmi potkat. Proto má to všechno svůj dobrý smysl.

Sestry a bratři, neplatí snad to stejné i o všech cestách našich? O všem, čím i my směli jsme a budeme kdy smět být, o všech, s nimiž budeme se díky tomu znát? Co v našich životech bylo a bude zbytečné a beze smyslu? Co z toho všeho nebude moc být k dobrému? Vždyť i nám je Pán Bůh blízko.

Kriste Ježíši, náš Pane a Spasiteli, děkujeme, že i nám, slabým, smělo být tvé evangelium zvěstováno. Děkujeme, že i my směli jsme již pochopit, jak blízko jsi od samého začátku každému z nás. Že všichni, úplně všichni, už na tvé hostině jsme, že od samého začátku tebou všichni jsme hoštění a z toho tvého také všichni od samého začátku pijeme a jíme. Zadarmo. I ten, kdo peníze nemá… Aniž jsme o tom věděli. Aniž jsme tě o to byť i jen poprosili. Amen.

Iz 55,1-3b                               Lk 14,15-24                                 Ef 2,17-22