Kázání - Petr Grendel; březen 2016

Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby, když nastala smrt na vykoupení těch při první smlouvě přestoupivších, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povolaní… Nyní však jednou byl zjeven při skonání věků na zrušení hříchu skrze jeho oběť. A tak jako je lidem určeno jednou zemřít, po tomto ale soud, tak i Kristus byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých. Podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteří jej očekávají ke spáse. (Žd 9,15.26b-28 – vlastní překlad)

Vykoupeni z otročení své vlastní slepotě, svému vlastnímu hříchu, iluzi o tom, že sami dokážeme být spravedliví, že my Boží pomoc nepotřebujeme – z tohoto otročení vykoupeni konečně můžeme vidět se tak, jak Bůh sám nás vidí. A také tak spolu jednat a žít. Chtít to stejné, co Pán Bůh chce… Konečně stát se tím, k čemu jsme od samého začátku povoláni: obrazem Božím. Jeho vlastním pozemským tělem. Údy těla Kristova.

Toto je, sestry a bratři, ta nová smlouva, do níž nás Kristus Ježíš jako jediný její prostředník uvádí. Nová smlouva, která tu předchozí, tu první, neruší, ale vlastně teprve doopravdy odhaluje - jako součást jedné a té samé Boží milosti: dovést nás a dát nám podíl na svém věčném dědictví od začátku pro nás připraveném…

Jak k tomu ale došlo? Jak se to s námi stalo, že už jsme schopni vidět se tak, jak nás vidí Bůh, jednat spolu tak, jak Bůh s námi jedná? Jak zrušil náš Pán onu vládu hříchu, našeho vlastního omylu, iluze o tom, že Bůh nás má rád jen tehdy, když ho posloucháme, že Bůh je jiný, než jak se navenek tváří, že Bůh nám nechce dát to nejlepší, co má? Tohle si o něm přece začali myslet Adam s Evou: že jim plody ze stromu uprostřed zahrady Bůh zakázal jíst ne proto, že by pak smrtí zemřeli, jak jim řekl, ale proto, že by pak - považme: jedením plodů z nějakého stromu, tak to Adam s Evou viděli(!) - stali se vševědoucími stejně jako On! Jak se to tedy Pánu Bohu podařilo, tohoto omylu a této iluze nás zbavit?

Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby, když nastala smrt na vykoupení těch při první smlouvě přestoupivších, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povolaní, četli jsme.

Musela nastat smrt. Naše smrt. Naše vlastní zemření. To my museli jsme zemřít – a spolu s námi i naše staré lidství, naše adamství v nás. Tohle byla ta jediná možnost, jak nás z onoho zajetí, z onoho otročení té iluzi o Bohu naším vlastním rozumem vytvořené, vysvobodit. Takto úzce a neoddělitelně jsme totiž my lidé s tou iluzí o Bohu před námi stále něco skrývajícím spojeni. A právě kvůli tomuto našemu zemření musel jako první zemřít ten, kterého kvůli nám Pán Bůh poslal. Abychom v něm mohli nejen zemřít, ale také z mrtvých vstát…

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Sestry a bratři, co to tu Ježíš vlastně zvolal? Skutečně to myslel vážně? – Copak kdy někoho z nás, jeho dětí, náš Bůh a Otec opustil? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?, zvolal ale Ježíš mocným hlasem.

Co když si nevymýšlel? Co když jej Pán Bůh, na kříži přibitého, skutečně opustil? Co když právě Ježíše Pán Bůh opustil jako úplně prvního ze všech svých dětí? Co když Pán Bůh úplně poprvé a jako úplně prvního opustil – právě jeho, svého milovaného Syna? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Toto je totiž, sestry a bratři, smrt. Ne naše dodýchání, ale Bohem opuštění! Bohem skutečné opuštění tak, jako byl jen Syn Boží opuštěn na kříži. Sám, úplně sám. Ne jen ve svých představách, jak se to nám lidem často stává, ale skutečně, skutečně Bohem opuštěn. Toto je smrt…

Proč? Proč to tedy Pán Bůh svému Synu udělal? Proč jej opustil? Proč Ježíš Kristus, Syn Boží, jako úplně první ze všech dětí Božích skutečně zemřel? – Právě kvůli nám. Právě kvůli té naší slepotě, iluzi, nerozumění, nevidění, hříchu. Abychom právě my mohli třetího dne na Kristově vzkříšení pochopit, že ani toto skutečné Boží opuštění, ani tato skutečná Kristova smrt, není a nikdy nebude koncem lásky Boží. Vždyť toho, kterého jako jediného z nás skutečně opustil, třetího dne z mrtvých vzkřísil!

Takový je Bůh. Taková je Boží láska. Nikoho, nikoho smrti nenechává. Ani když ho neposloucháme, ani když mu nevěříme… Ani kdyby nás skutečně opustil tak, jak jen Krista skutečně opustil! Nikoho smrti nenechá…

Tímhle zjištěním, tímhle objevem, touhle vírou konečně umírá Adam, ten starý člověk v nás, a povstává Adam nový, člen Kristova lidu, úd jeho těla, obraz Boží…

Spolu s Kristem smrtí jsme zemřeli, abychom spolu s Kristem byli i vzkříšeni a povstali jako lidé noví, Pánu Bohu žijící. Neboť jen spolu s ním konečně zemřít jsme mohli své vlastní, tak silné a tak mocné iluzi o tom, že je to pot tváře naší, který nám dovoluje jíst chléb, že ne Pán Bůh, ale my sami se potíme a proto chléb svůj jíme – jako by to nebyla právě a jen Boží dřina a Boží pot, díky kterým chléb svůj denně jíme.

Takto hloupě se Adam, ten starý člověk v nás, mýlil. A o tomto jeho mýlení se k němu Pán Bůh přece také mluvil: V potu své tváře budeš jíst chléb ( ano, v takovémto svém omylu budeš, Adame, žít), dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat ( dokud nepřijmeš své pravé místo, dokud nepochopíš, že tvůj vlastní rozum je a zůstává omezen zemí). Teprve pak budeš moci prozřít. Prach jsi a v prach se navrátíš (ano, do prachu padneš před konečně poznanou láskou toho, jenž tě z něho denně pozvedá - Gn 3,19)… a tím konečně sobě samému zemřeš a staneš se tím, kým z mé milosti být máš a smíš. Mým obrazem, mým vlastním pozemským tělem.

Tohle Pán Bůh Adamovi před vyhnáním z ráje zaslíbil. A proto jej taky z ráje vyhnal. Aby tohoto Božího zaslíbení mohl i Adam v Kristu Ježíši, skrze jeho smrt na kříži, dojít….

Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš; ale z stromu vědění dobrého a zlého však nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš (Gn 2,16n), zaslíbil, ano zaslíbil Pán Bůh Adamovi ještě předtím, než z onoho stromu jedl. Protože do Adama viděl, protože dobře věděl, co udělá, odkud a s čím bude jíst… I ty, Adame, budeš smět spolu s Kristem zemřít a spolu s ním třetího dne vstát… I kvůli tobě, Adame, bude můj Syn ukřižován a zemře, abych jej i kvůli tobě třetího dne z mrtvých vzkřísil. A tebe s ním…

Takto je tedy lidem určeno jednou, totiž jedenkrát, zemřít. Ne dodýchat, ale sobě samým, svému starému lidství, adamství, hadu a jeho po zemi plazícímu se rozumu, své vlastní iluzi, že Bůh je někde jinde a daleko od nás, že nás nemiluje a nevede, že nám nedává vše, co má, tomu smět jedenkrát a jednou provždy zemřít. Toto je člověku z milosti Boží od samého začátku zaslíbeno. A je mu to zaslíbeno ještě dříve, než padl. Ne proto, že by na tom jeho pádu nezáleželo. Ale proto, aby člověk pochopil, že nikdy nebylo a není nic, co by jej mohlo od Boží lásky oddělit. Ani jeho vlastní hřích a pád.

Proto musel k nám lidem Boží Syn sestoupit. Protože jinak než skrze jeho skutečnou smrt na kříži bychom tomu starému lidství nikdy nezemřeli, protože jinak než s ním bychom nikdy nepovstali jako ti, kteří tuto odvěkou Boží lásku ke všem svým dětem konečně vidí. Protože jinak než skrze něho bychom neuvěřili, a jako jeho vlastní pozemské tělo, jako údy jeho vlastního těla, bychom nežili a nejednali…

Tady, v této velkopáteční události Kristova ukřižování a smrti, docházejí svého pravého smyslu všechna Boží slova, která kdy Pán Bůh vyřkl. Tady, v téhle události, naplňuje se smysl všech věků, všeho času, který nám je z milosti Boží od samého začátku dáván! Neboť teprve tady, na skutečné Kristově bezmoci, poznáváme vírou skutečnou a pravou moc Boží, na níž i my smíme nyní mít podíl… Teprve tady, na Kristově skutečném kříži, poznáváme vírou ten pravý Boží trůn, před nímž i my máme tu milost nyní stát. A teprve tady, na Kristově skutečném opuštění, poznáváme vírou tu skutečnou hloubku naší vlastní slepoty, omylu, hříchu, z jehož moci On nás zachránil právě tím, že sebe samého nezachránil. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! (Mt 27,42), ne ve víře, ale stále ještě ve slepotě volali na něho velekněží, zákoníci a starší.

Jednou, právě a jen jednou, byl Kristus obětován. Protože z Boží strany už nešlo dát a obětovat více, než co nám onoho Velkého pátku Bůh obětoval a dal! Celého, celého sebe samého nám Boží Syn obětoval. Celý svůj život, celé své tělo nám dal! Aby v něm, v tom jediném Bohem na kříži skutečně opuštěném, všechno bylo zachráněno! Aby všichni Bohem  k tomu povolaní sobě samým, své slepotě, svému hříchu zemřeli a jemu za svůj chléb i život děkovali. A vyznali, že soudem Božím nad hříchem a slepotou jednoho každého z nás už od Adama, je Kristova smrt na kříži a jeho vzkříšení, abychom všichni mohli mít na tom obojím podíl. Amen.

Gn 2,15-17 + 3,9-13.19 Kral                        Mt 27,33-50                     Ř 6,2b-7